Dachstein podzim 2005
Předehra v kostce:
Je 27. 10. 2005 a je nádherné počasí, které láká ven. Mám dovolenou a tak tomu nic nebrání. Malý výlet do Krkonoš neuškodí. Odpolední odjezd k Pomezním boudám, zaparkování povozu a honem na západ slunce na Sněžku. Počasí jak má být, západ slunce ukázkový, udělal jsem pár hezkých fotek.
Je již trošku tma a tak běžím zpět k autu na Pomezky. Někdy dávno vymysleli baterku na svícení. V autě jsou tři. Sebou žádná. Při pohledu na oblohu zjišťuji, že měsíček je někde za rohem a na cestu určitě svítit nebude. Tak nějak to šlo, ale v lese je tma jak v ... Ale dopadlo to. Ležím v autě a spím.
Přespat a rychle do Pece. Odtud znovu nahoru. Jen lidí je nějak víc, než je zdrávo. Aha, je státní svátek. Všichni musí nahoru. (lanovkou) Vstávání mně nikdy nešlo a tak je spousta hodin. Také davy, co se hrnou dolů Obřím dolem houstnou.
Vždy jsem si myslel, že náš národ na tom není s obezitou tak špatně, jak všude říkají, ale když jsem viděl to množství tuků, co stékalo údolím, musel jsem změnit názor.
Malá procházka po hřebenech je v takovémto úžasném počasí balzámem. A také obrovským lákadlem. Povedlo se. Fotky krásné, nohy smr.. bolí.
Již dlouho ve mně dřímá myšlenka, podniknout něco šíleného. A počasí mě k tomu nutí. Večer je rozhodnuto. „Ráno“ vstanu a pojedu do Alp.
Akce:
V sobotu 29. 10. 2005 vstávám pod Pomezkami, během dne nakupuji jídlo a pití, v 15:45 hod. vyjíždím z Náchoda směr Ramsau am Dachstein.
Okolo 20:00 hod. jsem v Dolním Dvořišti. Večeřím rohlíky s Herkulesem, zapíjím litrem dobrého džusu. Dále má cesta vede na Freistadt, Linz, odtud po dálnici směrem na Graz. Za Linzem začíná být všude okolo hustá mlha. Protože čas je můj nepřítel, investuji 7,5 eura za dálniční známku. Sice těch 100 kilometrů, co po dálnici pojedu, asi nestojí za to, ale čas je čas. Valím si to mlhou po dálnici a blížím se k místu, kde budu sjíždět z dálnice. Projedu nějaký tunel a nevěřím svým očím. Závory a mýto. Stále nevěřím svým očím a platím 5,5 eura mýto. Vyjedu z mýtnice a odbočuji doprava z dálnice na Liezen. Dívám se do mapy, za co že jsem to platil a vidím, že asi za tunel. Také vidím, že kdybych sjel z dálnice o pár kilometrů dříve, ušetřil bych eura. Vzdálenost je stejná, rychlost? Asi pomalejší, ale zrovna teď, když byla mlha, nedalo se jet po dálnici rychle. A to, že jsem vjel do tunelu, jsem zjistil až podle toho, že okolo nebyla tma.
Do Ramsau to je dle mapy již jen kousek. Snažím se rozhlížet okolo sebe a hledám nějaký kopeček okolo sebe. Vždyť jedu do Alp! Nic nevidím. Tak uvidíme dál. Jedu ve směru na Schladming, kde chci odbočit doprava na Ramsau. Cesta se neuvěřitelně vleče. Je mlha. Okolo není nic vidět. Zima je také pořádná. Je cca. 22:30 hod. a já odbočuji doprava na Ramsau.
Projíždím Ramsau ve směru na Filzmoos. Ramsau se neuvěřitelně táhne. Až po dlouhé době přijíždím k odbočce doprava, která vede k lanovce vedoucí pod Dachstein. Jsem natěšen, jsem tady. Přijíždím k závorám. Jsou nahoře, nikde nikdo. Je to má první zkušenost s Alpami v Rakousku. Projíždím dál a začínám se motat vzhůru. Přijíždím na parkoviště u lanovky. 1750 m.n.m. Je 23:00 hod. Kroužím a hledám místo na přespání. Dole byly značky zakazující kempink a tak jsem nenašel odvahu přespat přímo na parkovišti. Sjel jsem kousek dolů. V jedné pravotočivé zatáčce jsem vjel doprava do lesa na nezpevněnou cestu a zaparkoval k přespání. Po dlouhé cestě jsem ještě potřeboval vyprázdnit útroby. Asi jsem srab, vždyť nebylo vidět ani vlastní boty, okolo cizí prostředí. Kdyby mě tam při dřepění kousla do zadku veverka, trefilo by mě.
Ještě přenastavit čas a spát. Ráno v šest mě čeká budíček. Noc byla divoká. Nemyslím, že by mě měl někdo znásilnit, ale když tam pořád něco funí a přešlapuje, neměl jsem dobré pocity. Až mnohem později jsem četl ceduli, kde psali, že tam žije nějak víc srnek nebo co to bylo za zvíře. Něco jako rezervace. Doufám, že nejsou masožraví.
Ráno jsem dojel na parkoviště u lanovky a myslel jsem, že mě trefí. Vpravo vzadu pod strání si v klidu „bufaly“ zaparkované obytňáky. Vynadal jsem si, posnídal instantní polévku s rohlíkem, vypil litr čaje, připravil věci, 2,5 litru pití a v 7:00 hod. vycházím směr zajištěná cesta Der Johann. K nástupu se jde vpravo okolo lanovky k chatě ve výšce 1871 m.n.m. Dachsteinsüdwand - Htt. Od chaty se pokračuje směrem dozadu, dál po pěšině, která je označena. Jde se v podstatě po vrstevnici, ale protože je to přes suťová pole, které často mění svůj tvar, cesta nebude vždy stejná. Dolů vede další značená stezka, ale ta vede jinam.
V 8:45 hod. jsem u nástupu. Oblékám se a ženu se nahoru. Je tu hodně lidí. Pár přede mnou mě pouští. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Cesta začíná v převisu. Musel jsem hodně zabrat, aby to nevypadalo blbě. Na zádech jsem měl dost velké závaží. Sice jsem před sebou viděl skupinku lidí, kteří nebyli nejrychlejší, ale to že udělám pár shybů a zůstanu viset, to jsem netušil. Oni se totiž rozhodli, že budou tahat batoh jedné účastnice. Nebo nešťastnice? To byl začátek! Dva shyby zpět a odsednout si do sedáku. Po 20 min. se rozhýbali kupředu. To, že batohem taženým nahoru házeli dolů kameny ani nezmiňuji, protože jsem byl v bezpečí a padaly celých 15 cm ode mne. A také jsem měl přilbu, která jeden kamínek hbitě odrazila. Rychlost skupinky jsem využíval ke kochání okolní přírodou a focení. Ale při první příležitosti jsem je předjel.
Dolezl jsem dva muže věkem okolo 50 let, kteří na jednom místě svačili. Na předposlední úsek jsem nastoupil za nimi. Uf, uf, vůbec se nestyděli a byli dost rychlí. Ale do posledního úseku si museli odpočinout. Ale i tak klobouk dolů.
V 11:10 hod. jsem byl na konci cesty u jakéhosi bufáče. Pár fotek, nasadit mačky a hurá k vrcholu Dachsteinu. Lidí všude spousta. Na vrchol jsem šel „zezadu“ žlabem. Jinou cestu jsem „neznal“. Viděl jsem, že lezou také někudy po hřebenu, ale trápili se tam ve velkém množství sněhu, kde mizely lana.
Vlastní stěna na vrchol byla pod sněhem. Ale ne tak, aby to bylo na nové, půjčené mačky. Nahoru se drali šílenci v botaskách, ale také „borci“ ve skeletech se super výbavou. Nevím, kteří byli lepší. Botaskáři ohrožovali vlastním pádem, skeleťáci kašlali na vše a létalo od nich obrovské množství ledu a kamení.
Uf, 12:26 hod. Jsem na vrcholu ve výšce 2995 m.n.m. Výhled do okolí úžasný. Omezen je jen šišatostí matičky země. Obědvám své oblíbené krůtí s vejci a v 13:00 hod. začínám sestupovat. Cesta je značně zdevastovaná. Vytáhl jsem svou 10 m sedmičku a protahuji ji pravidelně jistítky, kterých je tu dost a dost, přesto, že jich je hodně pod sněhem. Sestup trval hodinu. Nevěřil jsem vlastním očím. Přede mnou byla skupinka, která disponovala slušným vybavením, ale jak to použít nevěděli. Slaňovali, což bylo v daném terénu rozumné. Jenže způsob? To bylo šílenství. První úsek byl takový, že slaňovací lano cvakli karabinou do kramle a slanili. Když byli dole, zjistili, že nemůžou stáhnout lano... Tak jsem jim ty dvě karabiny odcvakl, odcvakl jsem jim také jistící? doplňující? krátké lano, které zajišťovalo v jiném jistícím místě první jistící místo. Teorie dobrá, provedení dost nepraktické. Příště se poučili a ten „nejmoudřejší“ neslaňoval, ale zůstal nahoře, aby mohl lano vycvaknout??!! No co, budiž. Jenže jeho pohyb dolů byl zoufalý. Měl na sobě odsedávák a ještě ferratový set. To jsou tři karabiny, které při sestupu postupně cvakal do všeho, do čeho cvaknout šly. Což bylo časově dost náročné. Kdyby si u toho zlámal ruce, vůbec bych se nedivil. Měl v tom trošku zmatek. Nevěděl co vyndal, co cvaknul, kam to cvaknul... Takže to bylo dost komické. O život mu nešlo, protože pořad na něčem visel. Několikrát se musel vracet, protože se zapomněl odcvaknout, ale to znamenalo přecvakat ty dvě karabiny, co cvaknul níže. No úžasné, to se musí vidět. Jeho pohyb v terénu byl nebezpečný. O tom ale škoda mluvit.
Byla mně dost zima, když jsem hodinu stál v mrazu a stále po metrech čekal, až to domotá. A to ze shora stále létaly kamínky se sněhem, které uvolňovali ostatní sestupující. Osobně jsem potkal „kamínek“ asi již jen 10 m nad zemí. To takhle opět „odpočívám“ držím se skály, levou ruku mám kolmo ke skále. Zasypalo mě velké množství sněhu a najednou vidím, jak mně na levou ruku, těsně za hodinky, přistává kámen. Velikost? Tak tenisák. Vidím, cítím, jak se kost prohýbá a? Dost sprostě nadávám. Ostatním je to asi jedno, když mně nerozumí. Prohlížím ruku a je celá. Teď se dostavuje takové to mrazení v zádech, trošku studený pot. Nechat si na Dachsteinu přerazit ruku kamenem? Uf, snad ani nechci.
Hurá, jsem dole pod žlabem. A teď honem najít nějakou cestu dolů. Lanovkou nechci. Jednak z principu, jednak z finančních důvodů. Je 15:00 hod. a jsem u lanovky. A hledám kudy dolů. Jsem trošku zmatený. Ale po chvíli trápení jsem sešel do sedýlka pod lanovkou, kde začíná zajištěná cesta dolů.
Je 15:40 hod. Začínám cítit blížící se tmu. Scházím se zde s partou lidí, kteří jsou zde na ledovci na tréninku na běžkách. Jsou ze Železného Brodu a jeden z nich je snad v juniorském repre. Být 11 na svěťáku, to je dobré. Spolu scházíme dolů k chatě Dachsteinsüdwand - Htt. Začíná se stmívat. U lanovky je již tma. Je 17:30 hod.
Těším se na večeři. Na kuřecí maso s rýží. Jenže je všude okolo moc lidí a tak nechci vařit, abych na sebe neupozornil, když zde chci přespat. Zalezl jsem do auta a měl jsem toho dost. Hlad mě přesvědčil, že bych měl něco pojíst. Vyndal jsem si paprikové brambůrky a zapíjel je džusem. Idylka. Dojedl jsem, a protože mně byla zima, zalezl jsem do spacáku. Na spaní bylo ještě brzo. Jenže čas běžel a já nějak vytuhl.
Jéé, ráno. Sluníčko vylézá, inverze tvoří pode mnou mořskou hladinu. Relaxuji. Je krásně. Na parkoviště začínají najíždět auta s lyžaři. Za chvíli je parkoviště plné. Snídám instantní polévku s rohlíkem.
Okolo 10:00 hod. vyrážím na procházku po okolí. Na západě mě zaujal kopec se jménem Rettenstein, vysoký 2247 m.n.m. Jdu zase okolo lanovky na chatu Dachsteinsüdwand - Htt. Odtud jako směrem k Johannu, ale více dolů. Dle mapy je cestou jeskyně. Je obrovská, jsou v ní relativně bezpečné lanové lávky. Všude je vlhko a dost to všude klouže. Jsem zde sám a tak se mně nechce sklouznout někam do hlubin. Dál ji nezkoumám. Kdo by mě tu hledal? Obědvám své krůtí s vejci s rohlíkem. Z jeskyně je krásný výhled, ale musím dál.
Scházím zpět dolů na suťové pole a jdu směrem k Rettensteinu. Po překonání sedla, které k němu vede, zjišťuji, že čas letí. Musím tedy tlapat co to jde. Na vrcholu jsem v 15:34 hod. 20 min. na rozhlédnutí a rychle zpět. Tma se blíží.
A tak běžím. Je to hodně z kopce a potom dost daleko k civilizaci po „rovině“. V 17:30 hod. je docela tma a já se konečně blížím k silnici. To je jistota, ta mě dovede i po tmě „domů“. V 18:05 hod. jsem zpět. Fuj, to byla honička. Tma je svinstvo. Baterku jsem sebou měl, ale terén byl tak nepřehledný, že bych určitě přežil, ale zajít si mnoho kilometrů nebylo problémem. Sedím v autě a chystám se vařit. Ale sám jsem odvařený. Vytahuji pro změnu slané brambůrky a zapíjím je džusem. Jsem unavený, jdu spát. Zítra se má horšit počasí a já mám v plánu ještě výstup ferratou na Donnerkogel, který je vysoký 1919 m.n.m., od Gosausee, které leží ve výšce 933 m.n.m. Dávám si budík na 5:30 hod., abych stihl projet závorou ještě dříve, než tam někdo bude.
Ráno sjíždím dolů, kde je opět mlha. A pořádná námraza. Jedu ve směru na Filzmoos a chtěl jsem objet kopec do Gosau. Když jsem přijel k dálnici, chtěl jsem se kousek svézt, ale ouha, další sjezd, který na mapě je, ve skutečnosti není. Trošku jsem si zajel. Dívám se na hodiny v autě a čas neúprosně letí. Od západu jdou mraky. Jedu co to jde. Ale přesto přijíždím na parkoviště u Gosausee v 9:00 hod. Co se dá dělat. Převlékám se, vařím instantní polévku. Beru si hodinky a? Se musím smát, je 8:00 hod. Jsem si v autě neposunul čas. Ulevuje se mně.
V 08:50 hod. vycházím okolo stanice lanovky, vpravo okolo jezera a stoupám nahoru. V 10:00 hod. se oblékám a honem do cesty. Na převýšení není vysoká, ale má být dlouhá. Od západu jsou mraky blíž a blíž. Moc se nerozhlížím a dřu nahoru. Lezení střídá trápení v kleči. Je to nekonečné. Hurá, blíží se vrchol. Je 11:51 hod. Rozhlížím se, fotím. Oblačnost se blíží, ale je vysoko, viditelnost je ještě slušná.
Rozbaluji můj oběd, krůtí s vejci a rohlíky. Dívám se do mapy a divím se, co že to sem vede ještě za značenou cestu. Jdu se raději zeptat dívky, co se válí opodál. Ujistila mě, že jsem tam, kde mám být. Sice do mapy koukala tak nějak nejistě, ale věřím ji. Když jsem se vrátil k obídku, byly tam ti místní odporní ptáci a hodovaly. Jeden rohlík mně nechali, z krůtího mně také půlka zbyla. Byly charakterní.
Pobyt na vrcholu byl krátký. Vysoká oblačnost šla od západu, ale od severu, z Čech, šla oblačnost nízká. V 12:20 hod. se začínám vracet a v 12:30 hod. je oblačnost všude okolo mě a drží se nad 900 m.n.m. Protože jsem v přehledném a bezpečném terénu, nespěchám a ploužím se dolů k autu. Předbíhá mě skupinka turistů, které uráží jít za mnou. Neřeším to a jdu si svým plíživým tempem. Potěší mě, že když v 14:30 hod. scházím k autu, rychlíci jsou těsně přede mnou. Několikrát totiž odpočívali, protože je asi bolely nožičky. Se jim nedivím, když dolů letí jak splašení. Čest památce jejich kloubům.
Dole u auta v klidu vstřebávám zážitky uplynulých dnů. Zatahuje se ještě víc, začíná pršet. Co s načatým dnem? Dostávám chuť na něco dobrého. Mám mžitky před očima a v nich se vynořuje smažák s hranolkama. Neváhám a jedu do Budějovic. V 19:30 hod. usedám ke stolu a objednávám si smažák. Byl to fajn výlet. Hory byly na mé straně. Děkuji jim za vše.
Data, která stojí za to:
30. 10. 2005
zajištěná cesta Der Johann má převýšení dle mého měření 505 m. Je to namáhavá cesta, dost do kopce. Nešetřil jsem se a tak časy jsou:
07:00 - 08:45 z parkoviště 1750 m.n.m. k nástupu 2235 m.n.m.
08:45 - 11:10 samotná cesta 2235 m.n.m. k chatě Seethaler Hütte 2740 m.n.m.
11:20 - 12:26 Seethaler Hütte 2740 m.n.m. na vrchol Dachstein 2995 m.n.m.
zpět:
13:09 - 15:00 Dachstein 2995 m.n.m. na lanovku 2694 m.n.m.
15:40 - 17:30 ze sedla pod lanovkou zajištěnou cestou zpět na parkoviště.
Výstup nahoru byl ovlivněn množstvím lidí. Ale ne nijak výrazně. Mně to stačí. Výstup a hlavně sestup z vrcholu byl velmi ovlivněn množstvím lidí, kteří ohrožovali ostatní i sebe. Příjezdová cesta na parkoviště u lanovky je placená. Platí se při odjezdu 7 euro. Neplatí se proti lístku na lanovku. Nebo při odjezdu v době, kdy tam nejsou. Večer tipuji okolo 20:00 hod., ráno začínají vybírat před 7:00 hod.
31.10 2005
výlet přes jeskyni pod jižní stěnou Dachsteinu přes sedlo Tor (2033) na vrchol Rettenstein (2247) Příjemná celodenní procházka (nesmí se vycházet v deset) příjemným horským terénem, který se střídá ve všech formách. Samotný výstup na Rettenstein může být za deště dost nebezpečný, cesta vede velmi zvětralou skálou. O pády celých bloků tam není nouze. Zde jsem opět uspokojil sám sebe, kdy jsem při výstupu na sedlo Tor a poté na vrchol Rettenstein dělal 500 m za hodinu. To již dlouhá léta ne. Z vrcholu dolů jsem „udělal“ 810 m za poctivou hodinu. To byl pořádný blázinec. To ale asi není nic k chlubení.
Čas:
10:00 - 18:05 z parkoviště na vrchol a zpět
1. 11. 2005
Výstup zajištěnou cestou na Donnerkogel (1919) od Gosausee (933). Příjemná cesta, místy dlouhé choďáky mezi klečí.
08:50 - 10:00 z parkoviště (933) k nástupu (1563)
10:00 - 11:51 od nástupu (1563) na vrchol Donnerkogel (1919)
12:20 - 14:30 sestup z vrcholu na parkoviště
Časy jsou takové, jako když mě tlačilo počasí. Vlastní cestu jsem si moc neprožil. Zatažená obloha byla přednější. Při nástupu k cestě jsem mezi 8:50 a 9:50 hod. vystoupal výšku 650 m. Se musím pochválit. Dlouho o tom budu vyprávět. Dlouho to totiž asi zase nezažiji.
Co říct víc? Šest dní, které stály za to.
(c) Copyright Stanislav Mašek, poslední úprava dne 26.11.2009
optimalizováno pro Mozilla Firefox